KAPITOLA
1/ ANONYMNÍ ZÁJEMCE O TAJEMSTVÍ MUCHY

     Pokaždé, když si jdu po ranní kávě zaběhat na konec ulice a zahnu doleva kolem řeky, tak z přístavu krátce pozoruji vycházející slunce, kterak ozařuje Sochu Svobody na protější straně zálivu.
     Cybelle o mém ranním rituálu dobře ví, takže když jsem ten pátek při návratu vyběhl schody našeho starého pískovcového domu, otevřel dveře, a přešel přes halu do knihovny, nijak zvlášť mě nepřekvapila otázkou:
     "Byla tam?"
     "Jestli myslíte Sochu Svobody, tak ano, buďte bez obav, je naprosto v pořádku."
     Na její poněkud neobvyklé úvody jsem zvyklý a nikdy neodhadnu, co bude následovat.
Tentokrát jsem byl ovšem nucen reagovat na fakt, že v křesle pro hosty seděl muž v obleku. Poznal jsem ho podle fotografií v novinách a televizi.
     Náš host přišel neohlášen a evidentně se čekalo na můj návrat. Převlékáním ze sportovního oděvu bych vše zdržoval, proto jsem bez váhání přistoupil k němu, abych ho přivítal.
     "Attis," přestavil jsem se.