KAPITOLA
54/ZA RANNÍHO CHLADU

     Seděli na kraji lesa a kochali se výhledem přes louku, která se svažovala dolů před jejich očima daleko do kraje. Za jejich zády se na kopci tyčila dominanta hradu Buchlov.
     Tmavá sytá zeleň stromů zámeckého parku v údolí se krásně leskla. To bylo vlivem ranní rosy, kterou ještě slunce nestačilo vysušit. Sebastien i Erik pojídali proteinové tyčinky, kterých měl vždy Erik plný batoh.
     "Co nám chybí? "zasnil se Sebča.
     "Vhůýýýý," na druhé straně louky se z křoví vyřítil pes. Zmítal se na dlouhém laně a táhl za sebou funícího Fredericka. Hermann s tmavými brýlemi a dalekohledem na krku kráčel rozvážně za nimi.
     "Tohle mě tedy nechybělo!" Erik byl v šoku. "Ten pes je vede přímo k nám."
     Nebylo pochyb. I na tu vzdálenost bylo zjevné, že stopařský talent psovi rozhodně nechybí.
     "Dali mu očichat ten tvůj sáček," obrátil se Erik na Sebastiena. "Toho čokla se nezbavíme."
     "Je tlustý, mohl by omdlít, " pokusil se zavtipkovat Sebča.
     "To jistě, " oponoval Erik. "Ten si odpočine, až nás sežere!"
     "Padáme! Dřív než nás zahlédnou." Erik uchopil Sebastiena za zápěstí a vyrazili hlouběji mezi stromy. Prodírali se křovinami a ani jeden z nich nehleděl na škrábance, které jim větve způsobovaly. Náhle se ocitli na paloučku s obrovskými skalními útvary.
     "Roste tady divoký česnek," ukázal rukou Sebastien. Nemínil chválit přednosti krajiny, ale něco ho napadlo.
     "Třeba bychom tomu psovi mohli česnekem pokazit čich. Aby nás jako necítil."
     "Skvělý nápad," usmál se Erik. "Natřeme sebe nebo rovnou celý les?"
     "Takže nic," odtušil Sebastien. Zanořili se mezi stromy a běželi dál.
     "Vhůýýýý," dal o sobě z dálky vědět slintající stopař.
     "To asi vyčenichal ty naše obaly od tyčinek," zhodnotil vytí Erik. "Nic tam na něj nezbylo." Usmál se, ale oba pochopili, že nebezpečí je se blíží.
     Les náhle začal prudce klesat. Přestože bylo teprve ráno, adrenalinová honička a sluníčko slušně prohřívaly těla obou chlapců.
     "Tudy snad ještě nikdo nelezl," zafuněl Sebastinen.
     "A ani dlouho nikdo nepoleze," Erik neměl sílu úvahu rozvádět.
     Kluci se prodrali houštím a zůstali zírat.
     Na palouku se bavily dvě holky. Starší, asi tak ve věku Erika, měla dlouhé tmavé vlasy a štíhlé sportovní tělo. Ta mladší, blonďatá, byla tak jedenáctiletá. Trhaly nějaké květiny a smály se u toho.
     Když kluci vpadli na palouk s ohromným praskotem větví, obě dvě zmlkly a zůstaly na hochy zvědavě koukat.
     "Turisti," nadhodila ta starší a pohledem hodnotila Erikovo houští na hlavě. "Nocoval jsi v lese?"
     Erik si nejistě prohrábl kudrliny. Nejraději by se v té chvíli někam propadl.
     "Je němej," zhodnotila ta mladší. Pak se usmála přímo na Sebastiena.
     Sebastien se začervenal a zhroutil se na záda do trávy.
     "Ten je aspoň schopnej akce," popsala Sebastienův výkon ta mladší.
     "Jestli teda ležení považuješ za akci," usmála se ta starší.
     "Jsem Erik," odhodlal se Erča.
     "Dobře ty," broukl Sebastien z trávy a zabořil se obličejem hlouběji do porostu.
     "Mluví," podivila se ta menší. "Zuzko, to je teda výkon. Většina z nich, když tě uvidí poprvé, nevyrazíš z nich ani ťuk!"
     Ta starší se usmála a podala Erikovi ruku: "Zuzana. Jste tady na výletě?"
     Erik na ni okouzleně koukal a vypadalo to, že otázka k němu nepronikla.
     "Jsem Anička," řekla ta druhá. "Zeptám se toho lovce mravenců." A přistoupila k Sebastienovi.
     "Ahoj," a usmála se. "Máš nějaké jméno?"
     "Mám!" Sebastien si byl docela jistý, že jméno má.
     "Sem s ním," pobídla Sebastiena Anička. A zaznamenala, že Erik se ještě neprobral.
     "Jsem - Sebastien," odpověděl Sebastien, nejistě polkl a pomalu vstal.
     "Nechceme vás rušit, já jen, že sem moc turistů nechodí. Tudy žádná značená trasa nevede," navázala na původní otázku Zuzana.
     "Nejsme turisti," vysvětlil Erik. "My - no zkrátka, dost spěcháme."
     "Vhúúúú, vhúúú, vrrr!" Všichni otočili hlavu směrem k neprostupným houštinám. Že jde o vytí, štěkot a vrčení blížícího se psa bylo mimo veškerou pochybnost.
     Zuzana se otočila zpátky na Erika: "Je tohle ta odpověď?"
     "Jo," Erik se za celou dobu ještě ani jednou neusmál.
     "Špatní jsou oni. Ne my!" Sebastien se podíval na Aničku a uculil se.
     "To má z nějakýho filmu," řekla Anička.
     Pak důležitě prohodila k Zuzce: "Ale mám tendenci mu věřit. Navrhuju zdrhat! Nezapomeň, že jsme neřekli doma, kam jdeme."
     "Vhrhůůůů," hrdelní zvuk připomínal chroptění poráženého prasete. Štěkot Generála se neodvratně blížil. Zněl vztekle a děsivě.
     "Asi má něco s hlasivkama," zhodnotila Zuzka Generálovu uměleckou produkci. "Takového psa tady v okolí nikdo nemá. Takže máš pravdu, padáme odtud!"
     Bez váhání chytla Erika za ruku. "Tudy!"