KAPITOLA
49/LVÍ KLEC

     "Zahni doleva!" zahučel Kolja na Erika. Ten se zarazil, protože do tmavého obloukového portálu se mu moc nechtělo.
     "Hni se, šmejde!" vrazil mu samopal do boku Kolja, aby ho motivoval.
     Za Erikem se trmácely Zuzka s Aničkou. Průvod uzavíral Sebastien.
     Sedm pater pod povrchem starého dolu na zlato už nebyl slyšet ani hukot podzemní řeky.
     Děti padaly únavou a tísnivé prostředí podzemních chodeb jim na náladě nepřidávalo. Kolja se zbraní v ruce je hnal před sebou jako dobytek na porážku. Co bude dál, napadlo Sebastiena.
     Ocitli se v obrovské rozlehlé místnosti, v jejímž protějším rohu se rýsovaly obrysy majestátní kovové klece. Něco tak velikého děti ještě nikdy neviděly.
     Kolja ukázal na klec a zabručel: "Mazejte dovnitř. A hned!"
     Děti neměly na výběr a tak musely dovnitř. Klec měla kovové mříže tloušťky lidských paží a byla tak vysoká, že by v ní mohli stát dva lidé na sobě.
     "Z téhle pasti na lvy by se nedokázal osvobodit ani proslulý David Coopperfield," usmál se Kolja. Nikdo proti tomu nic nenamítal.
     Svítilna v Koljově ruce byla jediným zdrojem přímého světla. Pozdvihl ji, aby osvítil prostor a poznamenal: "Tohle si vezmu! Vždyť vy se přece potmě nebojíte, že?"
     "Já se teda bojím," vzlykla Anička.
     "Nedělej mu radost!" odsekla Zuzka.
     Kolja se k ní prudce otočil a naplno nasvítil její krásnou tvář.
     Zuzka ucouvla jako když do ní střelí.
     Skřet však pomalu ustoupil z klece ven. Pak zavřel bránu a dveře zajistil závorou, která nebyla zevnitř vidět. Musela být mimořádně těžká, protože přímo funěl námahou.
     Výsledný efekt si pochválil: "Tady budete jako v bavlnce."
     Otočil se a pomalým krokem se přímo přes podzemní sál vzdaloval ke vstupnímu portálu. Světlo odcházelo společně s ním.
     Když zmizel ve spleti chodeb a jeho kroky v dáli utichly, děti osaměly.
     Tma nebyla úplná, tak jak si Kolja možná představoval. Stěny slabě světélkovaly, ale byla to jen zelenkavá slabá záře minerálních příměsí. Naštěstí zde nebyla zima ani vlhko.
     Jen ticho, tma a beznaděj.
     "Mňau," ozvalo se náhle. Mezery mezi mřížemi, které byly pro lidské tělo příliš malé, nezabránili drobnému kocourkovi v tom, aby se k dětem dostal. Protáhl se bez potíží a začal se dětem tulit k nohám.
     "Odysseus!" vykřikla Anička. "Kde se tady bereš?"
     Nálada byla rázem mnohem veselejší.
     "Mě už jednou zachránil," usmál se Sebastien.
     "Tak by to mohl zopakovat," nadhodila Zuzka.
     Všichni se zasmáli. Ale pak ztichli. Situace nebyla k smíchu.
     "Zkusme spát," navrhl Erik. "Nic lepšího stejně dělat nemůžeme.
     Děti se schoulily se co nejtěsněji k sobě, dívky doprostřed a Erik a Sabestien zleva a zprava. Kocour se uvelebil vedle Sebastiena, začal mu hlavičkou hřát bříško a zavrněl.
     Za půl hodiny všichni spali.
     Stalo se to kolem půlnoci!
     Sebastien měl sen. S tátou byl na louce u elektrických sloupů. Poslouchali bzučení vysokého napětí. Táta Sebastienovi vykládal, jak elektrický proud vzniká a jak se pomocí drátů přenáší. Bzučení proudu bylo tiché, ale intenzivní.
     Bzzz. Bzzz.
     Sebastien v tichu noci pootevřel oko.
     Bzzz. Bzzz.
     Slyšel to pořád. I teď, když ležel na levém boku. A přitom už byl docela určitě vzhůru.
     Bzzz. Bzzz.
     Šokovaně si uvědomil, že ten zvuk - není sen!
     Po celém těle mu hrůzou naskočila husí kůže!
     Ležel jako přimražený a bál se jen mrknout okem.
     Náhle si uvědomil, že kocour už ho na bříšku nehřeje.
     Sebastien velice pomaloučku sklonil krk, aby viděl kolem sebe.
     V mihotavém světle stěn zpozoroval, jak Odysseus stojí vedle něj na všech čtyřech a upřeně hledí ke vstupnímu portálu.
     Bzzz. Bzzz.
     Ten zvuk prostupoval místností odtamtud!
     Sebastien se třásl. Ale byl rozhodnut. Musím se tam podívat! Za každou cenu!
     Naplněn hrůzou tlačil bradu ještě více k hrudníku, aby v leže dohlédl přes nohy co nejdál ke vstupu.
     Škublo to s ním! A tvář se mu zalila potem!
     Ve vstupním portálu stála obrovská postava!