KAPITOLA
3/PŘEKVAPENÍ

     Prodlužující se stíny zapadajícího slunce barvily zámeckou zahradu do teplého oranžového odstínu. Zavírací doba areálu skončila už dávno a scenérie poklidně se pohupujících stromů v mírném letním vánku provázelo jemné bublání fontán. Červeně zářící senzory kamer byly ukryté vysoko v zastřižených korunách okrasných jehličnanů. Varovaly všechny vetřelce a dávaly jasně najevo, že cestičky parku jsou pod permanentním dohledem.
     Aby se vyhnuli oku kamery, prošli chlapci křovinatým labyrintem na prostřední terase jižního zámeckého křídla. Zůstali stát nedaleko schodů na první nádvoří a opatrně se rozhlédli. Všude byl klid, proto udělali tři kroky vpřed a po odpoledním detailním průzkumu se konečně odhodlali k činu.
     "Myslím, že jsem na to přišel!" Sebastien zmáčkl levé oko na reliéfu lví hlavy a zadní stěna sousedního schodiště se naprosto neočekávaně otevřela.
     "Super!" zajásal Erik a nahlédl do poměrně úzkého, zato však mimořádně tmavého otvoru ve zdi. "Tak tam já nepolezu!"
     "Budeš muset, protože já jsem ještě malej," Sebastien byl o pět let mladší. "A někdo z nás tří se tam prostě podívat musí."
     "Koho myslíš tím třetím?" vypadlo z Erika udiveně.
     "No, vidím sebe, tebe a tvůj batoh," usmál se Sebastien. "Ale na ten moc nespoléhám. Ne, že by nebyl dost chytrej, ale nemá ruce a tak tam uvnitř nic nevyfotí."
     "Hm, je to teda na mě," zavrtěl se Erik, vyndal fotoparát a položil svůj batoh do trávy. "Počkej tady, žádný strach, hned jsem zpátky."
     Odvážně sklonil hlavu a vstoupil do tmavého otvoru.
     V tu chvíli se ozvalo tupé klapnutí a stěna se za Erikem bleskurychle uzavřela.
     "Prima, tak jsme zůstali sami!" zahlásil Sebastien směrem k batohu.
     Vypadalo to, že báglu je to úplně fuk.
     Sebastien zapíchl prstík do oka lva, ale zeď se tentokrát ani nepohnula. Výraz lva se náhle jevil jako lehce výsměšný.
     Letní večery jsou sice dlouhé, ale bylo jasné, že do hodiny bude naprostá tma. Zavírací doba areálu skončila už dávno a zahradní scenérie kolem vypadala naprosto poklidně.
     Sebastiena uklidňoval tichý šum vánku v korunách vzrostlých platanů. Vnímal občasné pohupování korun dalších cizokrajných stromů a vzdálený křik pávů, kteří zdobili zámecký park svými doširoka roztaženými a nádherně zbarvenými ocasy. Přes tu všechnu atmosféru klidu a harmonie se celodenní výlet u desetiletého hocha začal projevovat mírnou únavou.
     Sebastienovi se pusinka otevřela do mírného zívnutí.
     Přesně v tu samou chvíli se pomalu otevřelo okno v přízemí zámku. Oknem vyskočili dva chlapi.
     Zívající pusinka se Sebčovi leknutím zaklapla.
     Ten první vypadal jako Švéd. Vysoký blonďák s krátkými vlasy a rozjiveným strništěm krátkých vousů. Sebča zaznamenal nepříjemný chladný pohled.
     Ten druhý nevypadal o nic líp. Připomínal obrýlenou krysu s kudrnatou hlavou.
     Usmívající se krysu!
     To by ještě nebylo tak nejhorší, kdyby ten kudrnatý nezápasil s těžkým koženým řemenem, na jehož konci vytáhl z okna zuřivě se zmítající a hrozivě slintající psisko. Ani jeden z nich zjevně nepatřil k zámeckému personálu.
     Chlapi se rozhlédli a zůstali zírat na hocha.
     Chlap náhle upustil vodítko:
     "Stsss!"sykl naprosto nesrozumitelný pokyn na psa.
     "Cizinština," napadlo Sebastiena, ale na další úvahy neměl čas. Zvíře vyrazilo rychlými skoky směrem k němu.
     "Vrrr!" netvor vypadal, že jedl naposledy tak před rokem. Přibližoval se k chlapci a budil dojem, že teď právě by si něco menšího určitě dal. A Sebastien se cítil docela jako menší soustíčko.
     "Prásk!" S velkou ránou se tajný vchod za Sebčovými zády znovu otevřel.
     "Na něco jsem šlápl a zavřelo se to za mnou," zahlásil ze tmy Erik.
     Sebastien ho málem povalil, když rychle vběhl do chodby za ním a vrazil Erikovi do ruky jeho batoh:
     "Fajn, tak přesně teď je ta chvíle, kdy musíš zase na něco šlápnout! Ale fofrem! Tam venku o držťku!"
     "Cože?" nechápal Erik. "Vždyť teď jsem sotva vylezl. A dovnitř mě nic nedostane,"dodal a vystrčil hlavu z otvoru. Okamžitě ucukl zpět. Hlavu mu málem uhryzl slintající hnus. Někdo by možná řekl pes, ale označení hnus na tuhle obludu docela sedělo.
     Erik měl hlavu v okamžiku zpátky v chodbě a jak zamával kolem sebe rukama, batoh, který mu visel nyní na rameni se rozhoupal divoce kolem dokola. Slušně při tom fláknul dorážejícího psa do oka.
     "Vru úúúúúúú," psisko se v bolesti rychle stáhlo. Erik upadl na zem.
     "Dost spěcháme," zakřičel Sebča, když pohledem ven zaznamenal oba chlapy, jak poklusem běží k otevřeným dveřím tajného vchodu.
     "Odpočívat můžeme potom. Rychle, čím jsi to zavřel, když jsi sem vlezl poprvé?"
     "Na něco jsem šlápl. A teď tady vleže na to koukám. Zavírá se to sešlápnutím symbolu ohně. Ale ty značky jsou tady čtyři. Nevíš , jak má ten oheň správně vypadat?
     "Značka ohně? Nemůžeme si hrát později?" Sebča měl ze psa docela nahnáno.
     "No, bez toho to asi nezavřu," nedal se odbýt Erik. "Tak si nějaký symbol konečně vyber."
     Sebastien zavřel oči a naslepo zvolil jeden s ze symbolů.
     "Super!" zvolal Erik a dveře do tajné chodby se opět neprodyšně uzavřely.
     "Tak to bychom měli," usmál se Sebča. Venku za zdí bylo slyšet řev chlapů, nadávky a štěkání Baskervillské napodobeniny.
     "Hlavně teď chvilku na nic nesahej, Erčo!"
     "Ok."