KAPITOLA
1/FRANCOIS DE GUY

     "Opojné víno," pomyslel si Francois de Guy, když hlava jeho templářského bratra ztěžka klesla na dubový hodovní stůl. Že není cosi v pořádku, a náhlá indispozice rytíře po jeho boku není způsobena jen přílišnou dávkou vypitého vína, si Francois uvědomil vzápětí poté, co spatřil šíp, trčící v týle Jean - Lucovy hlavy.
     Francois reagoval bleskově. Zaklonil se, jako kdyby se chtěl ukrýt pod stůl pádem dozadu na zem. Ale pohyb nedokončil. Namísto toho se vzepjal na obou pažích současně a nohama napřed se obratně přitáhl vleže na zádech na desku stolu.
     Praskavý zvuk mu dal okamžitě za pravdu. Na místo pod stolem, kde se ještě před okamžikem nacházela jeho hlava, se zabodla sprška kovových šípů.
     Klouzavý pohyb po desce jídelního stolu a následný kotrmelec bylo asi to poslední, co by od ctihodného a podnapilého templářského rytíře najatí vrazi s kušemi čekali.
     Francois měl vždy pověst nejobratnějšího bojovníka, nadaného netradiční představivostí a mistrovstvím improvizace, kterou udivoval všechny své bratry ve zbrani. S lítostí si tento fakt uvědomil, když po střemhlavém letu napříč přes celou hodovní tabuli získal nejen výhodu momentem překvapení, ale také dokonalý přehled o smrti všech svých jedenácti templářských přátel.
     Útok byl jasnou zradou hostitele. Francois o tom přemýšlel v okamžiku, kdy na konci stolu srazil dva zrádné číšníky prudkým kopem a třetího obrátil před sebe jako živý štít.
     Jejich hostitel, proradný kastelán Pritiva, který si na opravu hradu Buchlov zapůjčil značné finanční prostředky právě od templářského řádu, nemínil zcela zřejmě svůj dluh splatit. Namísto toho využil momentální nepřízně řádu u francouzského krále a rozhodl se uspořádat templářům jejich poslední večeři po svém. Sezval je na hostinu na vrch Modla, který sousedil těsně s hradem a současně s dobrou zvěřinou a vínem přizval také najaté vrahy.
     Francois si uvědomil svoji neopatrnost. Kdyby včas zaznamenal moment, kdy se všichni číšníci začali při hostině přemísťovat k pravému okraji dlouhého stolu, aby tak vyklidili prostor pro práci vražedných lukostřelců, dokázal by ostatní templáře možná varovat.
     Nyní už to nehrálo žádnou roli. Kastelán se odvety obávat nemusel. Intriky krále směřovaly ke zrušení templářského řádu a jedenáct ze dvanácti pozvaných rytířů bylo v tuto chvíli již po smrti. On sám - Francois de Guy - má pramalou šanci na únik. Tyto myšlenky ho napadaly, zatímco couval ke skalnímu srázu a vlekl na své hrudi kovovými šípy zcela prostřílené tělo dávno mrtvého číšníka.
     Francois mírně zaklonil meč ve své pravici. Prudce jím máchl a dva útočníci taktak uskočili před smrtícím výpadem. Zrak mu padl na nápis těsně pod rukojetí meče. Zde bylo vyryto jeho rytířské jméno. Francois de Guy.
     "Kolika lidem už tento meč zachránil život," pomyslel si. "Stane se to ještě někdy?"
     Na tuto otázku odpověď neznal.
     "Každý den se může k večeru ještě zlepšit," napadlo jej a pak se pousmál.
     "A naopak."